Jobova zvěst

Jobova zvěst

Kniha Job často bývá považována za spis o tom, „proč se dobrým lidem dějí špatné věci“. Na tuto otázku ale kniha nakonec vůbec neodpovídá. Právě naopak – všechny odpovědi na ni vehementně odmítá.

Jobovi přátelé citují řadu „pravd“, samu pravdu však nakonec nemají. Hovoří sice květnatě o Bohu, ani jednou však nepromluví s Bohem. Jsou experty na utrpení, sami jsou jím však zcela netknuti. Soužený Job své utrpení nenese tiše a trpělivě. Bouří se proti nespravedlnosti světa a ve své při s Hospodinem stále balancuje na hranici rouhání. Úpí, protestuje a vyzývá Boha tak dlouho a tak opovážlivě, až se Hospodin k našemu překvapení skutečně objeví na scéně.

A právě toto setkání se Jobovi stává odpovědí. Všechna lidská zkušenost, spravedlnost a nakonec i zbožnost je na Jobovy otázky krátká. „Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti,“ vyznává rouhavý světec na konci knihy – „teď tě však na vlastní oči spatřuji!“ Snad i my na konci své cesty budeme moci říci něco podobného.

Dokud jsme ale na cestě, zřejmě nikdy nepochopíme, proč je zlo kolem nás, mezi námi, a nakonec i v nás tak rozšířené. Kniha Job nám ale může pomoci se proti zlu bouřit, zlo vydržet a nakonec, snad, s Boží pomocí, nad zlem vítězit. A v tom, jak věřím, spočívá skutečná „Jobova zvěst“.

Alexandr Flek
překladatel Bible21

Prolog

Prolog

Všiml sis mého služebníka?

V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Měl sedm synů a tři dcery, jeho stáda čítala 7 000 ovcí, 3 000 velbloudů, 500 párů dobytka a 500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. Mezi všemi východními národy mu nebylo rovného.

Jeho synové, každý ve svůj den, pořádali ve svých domech hostiny a zvali také své tři sestry, ať přijdou jíst a pít s nimi. Jakmile dny těch hodů skončily, Job pro ně posílal, aby je posvětil. Od časného rána obětoval za každého z nich zápalné oběti, neboť si říkal: „Co když mé děti zhřešily a v duchu zlořečily Bohu.“

Tak to Job činíval pořád.

Job 1

Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan. „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana. „Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
„A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“
„Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namítl satan Hospodinu. „Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji. Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má, ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“ A s tím satan od Hospodina odešel.

Jednoho dne, když Jobovi synové a dcery jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, dorazil k Jobovi posel: „Orali jsme s dobytkem a vedle se pásly oslice,“ řekl, „když vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Boží blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence a všichni shořeli. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Chaldejci se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, když vtom se od pouště přihnal mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran,
takže se na ně zřítil. Tvé děti jsou mrtvé. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“

Nato Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu. Potom padl na zem a klaněl se: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se k ní zas navrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno jméno Hospodin!“

V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z ničeho špatného. 

Jednoho dne, když synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan, aby předstoupil před Hospodina. „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
„A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi munení rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Až dosud vytrval ve své bezúhonnosti, ačkoli jsi mě podnítil, abych ho bezdůvodně trápil.“
„Kůži za kůži! Za svůj život člověk dá vše, co má,“ namítl satan Hospodinu. „Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na tělo a kosti – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Ať je ve tvé moci. Musíš ho ale nechat naživu.“ S tím satan od Hospodina odešel a ranil Joba od hlavy až k patě hroznými vředy.

Job seděl v popelu a škrábal se střepem. „Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka. „Zlořeč Bohu a zemři!“
„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“

V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.

Job 2

Dialog

Dialog

Ukrutní tešitelé

Když o všem tom zlém, co Joba potkalo, uslyšeli jeho tři přátelé, vypravili se každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuchu a Sofar z Naámy. Shodli se, že ho společně půjdou navštívit, aby ho politovali a potěšili.

Uviděli ho už zdálky a byl k nepoznání. Dali se do hlasitého pláče, roztrhli své pláště a sypali si na hlavu prach, až létal k obloze. Sedm dní a sedm nocí s ním proseděli na zemi, a když viděli tu nesmírnou bolest, nikdo mu neřekl ani jediné slovo.

Job 2

Bože, proč?

Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil. Job tehdy řekl:

„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,
i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!

Kéž by se zatměl onen den,
Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl,
kéž vůbec nezačal s úsvitem!

Proč jsem už v lůnu nezhynul?
Proč jsem nezemřel při porodu?
Proč tu byl klín, jenž mě přitulil?
Proč prsy, z nichž jsem pil?
Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán,
jako nemluvně, jež světlo nevídá?

K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;
těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;
těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?

K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí
a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?
Mým denním chlebem je teď jen sténání,
můj nářek proudí jako potoky.

Stalo se mi to, čeho jsem se bál,
potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!
Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí.
Přišlo trápení.“

Job 3

Sklízíš, co jsi rozséval!

Elifaz Temanský mu na to řekl:

„Zhynul snad někdy nevinný? Vzpomeň si!
Kde byli vyhlazeni poctiví?
Ti, kdo ořou zlo, pokud vím,
ti, kdo rozsévají trápení, je sklízejí.

Copak je smrtelník v právu před Bohem?
Je člověk čistý před svým Stvořitelem?

Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se chceš obrátit?
Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře závistí.

Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země samo nepučí –
to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry vzhůru létají.

Na to jsme přišli a tak to je. Vyslechni to a pouč se!“

Job 4 — 5

Bůh je spravedlivý!

Bildad Šuchský Jobovi řekl:

„Copak Bůh spravedlnost poruší?
Copak Všemohoucí právo převrací?
Pokud tvé děti proti němu zhřešily,
vydal je moci jejich vin.

Budeš-li ale pilně hledat Boha
a Všemohoucího prosit o milost,
budeš-li čistý a poctivý,
hned zase začne nad tebou bdít,
rozkvět tvých statků znovu obnoví.
Tvé počátky budou nicotné
oproti hojnosti, jež čeká tě.

Bůh se bezúhonných nezříká,
nepodpoří však ruku bídáka.“

Job 8

Rouháš se!

Sofar Naámský Jobovi řekl:
„Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš?
Že nikdo neztrestá tvé rouhání?
Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí,
jsem před tebou zcela bez vady.‘
Ach, kéž by tak Bůh promluvil,
kéž by se s tebou dal do rozpravy,
kéž by ti prozradil taje moudrosti!
Potřebuješ totiž dvojnásob chápání:
Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!“

Chcete snad dělat obhájce Bohu?

Job na to řekl:

„Opravdu, vy jste ti praví a moudrost vymře s vámi!
Co víte vy, to také vím a nejsem v ničem za vámi.

Vy mě jen špiníte samou lží,
všichni jste šarlatáni, a ne lékaři.
Kdybyste aspoň konečně umlkli,
vzbudili byste dojem moudrosti!

To kvůli Bohu mluvíte tak podle?
To kvůli němu řečníte falešně?
Chcete snad nadržovat jemu?
Chcete snad dělat obhájce Bohu?
Dopadnete dobře, až vás prozkoumá?
Oklamete ho, jako klamete člověka?
Budete-li někomu tajně nadržovat,
copak vás tvrdě neztrestá?

Ta vaše moudra jsou slepená z popela,
vaše odpovědi jsou hlína splácaná!“

Job 12 — 13

Jobova pře s Bohem

Jobova pře s Bohem

Ukaž mi můj zločin!

„Teď chci se Všemohoucím promluvit,
s Bohem chci projednat svou při.
I kdyby mě zabil, i kdybych neměl naději,
své cesty chci před ním obhájit.

Kolik mám hříchů, kolik vin?
Ukaž mi můj zločin a můj hřích!
Proč skrýváš svoji tvář?
Proč mě za protivníka pokládáš?
List větrem zmítaný chceš vyděsit,
za suchou plevou chceš se hnát,
že na mě sepisuješ hořké žaloby
a hříchy mládí že mi přičítáš?
Nohy mi svíráš do klády,
na každém kroku na mě dohlížíš,
značíš si moje šlápoty!“

Ničemové užívají života

„Jak to, že ničemové užívají života?
Zatímco stárnou, jejich moc narůstá.
Jejich potomkům se daří kolem nich,
své ratolesti mají na očích.
V jejich domech je pokoj bez obav,
Boží hůl na ně nijak nepadá.
Jejich býk je plodný, nikdy neselže,
jejich kráva rodí, o tele nepřijde.
Jejich mladí mají volnost jako beránci,
jejich maličcí kolem skotačí.

Zpívají při hře tamburíny a citery,
za zvuku píšťaly se veselí.
Ve štěstí tráví svoje dny,
do hrobu odcházejí v pokoji.
Bohu však říkají: ‚Nech nás být!
O tvých cestách nechceme vědět nic!
Kdo je to ten Všemohoucí?
Proč bychom mu sloužili?
K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘“

Trvám na své nevině

„Při Bohu živém, který mi upřel právo,
při Všemohoucím, jenž naplnil mě trpkostí,
přísahám, že dokud je ve mně život,
dokud mám v chřípí Boží dýchání,
nevypustím ze rtů žádnou podlost,
nebudu mluvit jazykem falešným.

V žádném případě vám nedám za pravdu,
své bezúhonnosti se jakživ nezřeknu.
Trvám na své nevině – té se nepustím,
po celý život mám čisté svědomí!“

Proměnil ses mi v ukrutníka

„Teď už mě ale duše opouští,
zmocňují se mě dny soužení.
Bůh ve mně v noci drtí kosti,
bolest mě sžírá, nedá se utišit.
Ohromnou silou mě drží za šaty,
v límci košile chce mě uškrtit.
Do bláta mě odmrštil,
prachu a popelu jsem podobný.

Křičím k tobě, a ty neodpovídáš;
stojím tu, a ty jen přihlížíš.
Proměnil ses mi v ukrutníka,
veškerou silou na mě útočíš.
Vysoko ve větru mě unášíš,
smýkáš mnou v hrozné vichřici.
Vedeš mě na smrt, to jistě vím –
do domu určeného všem živým.“

Ať mi Všemohoucí odpoví!

„Kéž by mi někdo poskytl slyšení!
Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví!
Ať můj žalobce předloží svůj spis!
Rád ho budu nosit na vlastních ramenou,
ozdobím se jím jako korunou!
Všechny své kroky před ním rád vypovím,
předstoupím před něj jako princ!“

Odpověď z vichru

Odpověď z vichru

Vyhrň si rukávy!

V tom Hospodin promluvil k Jobovi z vichru:

„Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě poučíš:

Kde jsi byl, když jsem zemi založil?
Jen pověz, když tomu rozumíš.
Kdo určil její rozměry? To jistě víš!
Kdopak ji mírou přeměřil?
Do čeho jsou zapuštěny její základy?
Kdo položil její kámen úhelný,
když jitřní hvězdy sborem zpívaly
a všichni Boží synové jásali radostí?

Chceš mě odsoudit?

„Napraví Všemohoucího, kdo se s ním chce přít?
Kdo obviňuje Boha, ať na to odpoví!

Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě poučíš:

Chceš snad mou spravedlnost zpochybnit?
Chceš mě odsoudit, abys byl bez viny?
Máš sílu jako Bůh ve svém rameni?
Zahřímáš hlasem jemu podobným?

Zkus se ozdobit velebnou vznešeností,
obleč se do slavné nádhery!
Svému hroznému hněvu průchod dej,
pohleď na všechny pyšné a poniž je.
Pohleď na všechny pyšné a pokoř je,
rozdrť ty darebáky na místě.
Naráz je pohřbi do země,
ať mají tváře v hrobě zastřené!
Já sám pak budu chválit tě –
vždyť tě zachraňuje vlastní pravice!“

Dosud jsem o tobě jen slýchal

Job na to Hospodinu řekl:

„Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl ponětí,
o tajemstvích, jež jsou nad mé chápání.

Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti,
teď tě však na vlastní oči spatřuji.
Proto se pokořuji –
v prachu a popelu činím pokání!“

Epilog

Epilog

Nemluvili jste o mně pravdivě

Když Hospodin domluvil tato slova k Jobovi, promluvil k E lifazovi Temanskému: „Hořím hněvem proti tobě a tvým dvěma přátelům, protože jste o mně nemluvili pravdivě jako můj služebník Job. Proto si teď
vezměte sedm býků a sedm beranů a jděte za mým služebníkem Jobem. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Jen proto, že dám na něj, vás hanebně nepotrestám. Nemluvili jste totiž o mně pravdivě jako můj služebník Job.“ Elifaz Temanský, Bildad Šuchský a Sofar Naámský tedy šli a udělali, co jim Hospodin řekl.

A Hospodin Joba vyslyšel. Když se Job modlil za své přátele, Hospodin mu navrátil vše, co ztratil, a dal Jobovi dvakrát více, než co měl dřív. Všichni jeho bratři a sestry i všichni jeho dřívější známí přišli za ním a hodovali s ním v jeho domě. Litovali ho a těšili kvůli všem těm neštěstím, která na něj Hospodin uvedl. Každý z nich mu dal stříbrnou minci a jednu zlatou náušnici.

Hospodin tedy Jobovi nakonec požehnal více než na počátku. Měl totiž 14 000 ovcí, 6 000 velbloudů, 1 000 párů dobytka a 1 000 oslic. Měl také sedm synů a tři dcery. Jedné dal jméno Hrdlička, druhé Skořice a třetí Řasenka. V celé zemi nebyly tak krásné ženy jako dcery Jobovy. A otec jim dal dědictví mezi jejich bratry.

Potom Job žil ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a děti svých dětí až do čtvrtého pokolení. Nakonec Job zemřel stár a nasycen životem.

Epilog